Logo-text
                    … máme radost z pohybu

Filozofie

Chcete-li se něco o svých dětech a lidech ve vašem okolí dozvědět, stačí, budete-li jim naslouchat. Jasně, nemáte čas, večer přijdete unavení z práce, postarat se o rodinu a jít spát a doplnit síly na další den a stále dokola… Dá se ve vašem životě něco změnit, nebo už jste se vším smířeni a spokojeni? Pak vám závidím, ale asi si nebudeme moc rozumět, neb po vás budu chtít spolupráci – tj. abyste pracovali se svým dítětem, aby z něho vyrostl nový člověk, a to ani socialistická fosílie ani napodobenina mladého člověka z nekonečných amerických seriálů. Obyčejný pracovitý, silný, vzdělaný, zdravý, slušný jedinec…

Z turnaje na Hagiboru

Za jakým účelem bylo založeno?
Za účelem výchovy lidí k pozitivnímu a aktivnímu přístupu ke společnosti. Ta společnost může být samotný jedinec a jeho touha po vzdělání, vnitřní síla být slušný, leč progresivní, posílit schopnost vyznat se v lidech, umět je vést a vybírat si přátele, kteří mu dokáží zpříjemnit život, obětavě si pomáhat a mohou si věřit.
Dnes je již téměř každý druhý mladý člověk samotář, neschopný založit funkční rodinu, nebo ji založí nefunkční. Touží po klidném životě skladníka, státního či bankovního úředníka a jeho život je sterilní a nudný, ale přesně podle rodičovských pouček. Prosím čtenáře, protože každý druhý z vás takto s dítětem jedná, nezlobte se na mě, vím, že to myslíte dobře, jen důsledky vašeho jednání budou pro dítě pravděpodobně tragické. Stále se s tím dá něco dělat, je třeba jen ihned začít a nechat se trochu v té nové životní filosofii ovlivnit vašim dítětem. Takže motivace lidí k aktivnímu přístupu k životu. Tato práce se společností má dvě roviny. Jedna z nich je rovina působení členů na sebe navzájem na bázi klubu. Druhá rovina je rovina působení na celou společnost.

Tam je působení jen hypotetické, ale v důsledcích mnohem významnější, než práce v malém okruhu členů. O čem je řeč? Například o ODM – iniciaci zákonů na ochranu dětí a mládeže – a změně pohledu na státní instituce, které mají chránit děti. Je toho mnoho a nebylo by to možné bez vlivu na členy dolní a horní komory parlamentu, nebo na členy vlády. Naše zem je hrozně malá a každý s každým je tu příbuzný nebo kamarád, s tím jste chodili do školy, s tam tím jste byli na vojně, ten je ze stejné vesnice či paneláku. Svého poslance by měl znát každý, proč mu nezadáte vyřešit problém, který vás trápí? Asi by jste vypadali divně, pro legraci si cvičně představte, s jakým úkolem a za kým by jste šli? Jen samotné hnutí ODM od založení po dnešek by bylo na několik velmi tlustých knih, viz. internet.

Od kdy R.S.C. Praha funguje?
Počátky R.S.C. je třeba hledat v září roku 1994. Tehdy jsem totiž přišel do družiny pro svou dceru a toto sotva dvacetikilogramové stvořeníčko jsem našel ve velmi zbědovaném stavu. Odvedl jsem ji k panu řediteli a chtěl jsem po něm, aby jsem měl jako rodič jistotu, když škole svěřím dítě nepoškozené, abych si je v tomtéž stavu i ze školy odpoledne mohl odebrat. Pan ředitel mi řekl, že to bude odpoledne řešit, abych se dostavil. Tedy jsem se dostavil, jenže kupodivu se neřešil tragický stav školství, ale byla to schůze rodičovského sdružení. Hodili přede mne asi deset kilo jakýchsi dokumentů s tím, že mne zvolili předsedou.
Řekl jsem tehdy, že si vezmu měsíc na rozmyšlenou a vypracuji projekt, čímž jsem rodiče upřímně vyděsil (nač na takovou titěrnou funkci projekt), ale souhlasili. Měsíc jsem poctivě připravoval plán, jak udělat školu bezpečnější, jak zapojit všechny zúčastněné, odkud začít.
Pak byla další schůze rodičů a bylo na nich, zda mě bez výhrad budou podporovat a tím pádem převezmou i část práce a zodpovědnosti nebo ne. Ten desetibodový plán byla v dané chvíli holá utopie, proto mě zvolili bez váhání předsedou a bylo jasné, že se nedostanu ani k bodu jedna, přestane mě to bavit, vzdám se funkce a bude zase klid. Po pěti letech, když dcera školu opouštěla a odcházela na střední, bylo z těch deseti bodů splněno osm, dnes je splněn i devátý, tj. rekonstrukce školy. Jen ten desátý nevím, zda je splněn – udělat ze školy centrum setkávání pro děti, rodiče i ostatní veřejnost.
Základní teze jsem přenesl i na následnický subjekt, který se zabývá pozemním hokejem, tj. sportem, který velmi dobře umí zabavit všechny kluky i holky, nehledě na jejich dispozice od přírody, i děti s nějakým handicapem, ať již zdravotním či jiným.
Kroužky pozemního hokeje při základních školách
Historie pozemního hokeje začíná o prázdninách roku 1995, kdy jsem navštívil svaz PH a byl jsem velmi vřele uvítán panem sekretářem, což se děje po těch třinácti letech stále. Děti projevily obrovský zájem a zprvu jsme měli i štěstí na trenéry, Ivo Jelínka a hlavně našeho současného pana ředitele Dušana Hrazdíru, kteří i přes své mládí a vlastní problémy uchopili věc za správný konec, což nakonec přes velice dramatické peripetie přispělo k založení samotného R.S.C.Praha, jehož oficiální činnost začíná datem schválení stanov, 19. 5. 2000.

Proč byl klub založen?
Sportovních klubů je mnoho a každým rokem vznikají mraky nových, hlavně ve sportech, jejichž název neumí krom zakladatelů nikdo ani správně přečíst, natož aby věděli, o co jde. Hlavním problémem sportu po roce 1989 je odliv kvalitních lidí z trenérských a funkcionářských postů, ten samý problém má i školství, mají ho i jiná občanská sdružení. Dnes tato občanská sdružení, ale i státní a obecní instituce vedou lidé, kteří jsou v porovnání s těmi předlistopadovými o dva až tři kvalitativní stupně slabší a těm my svěřujeme péči o nás a naše děti.
Pak se nedivme, jak společnost vypadá, že se neustále zhoršuje práce v těchto institucích, ale je to daň za to, že ti nejkvalitnější pracovníci a lidé s výbornými vlastnostmi byli ihned rozebráni vznikajícím soukromým sektorem, vytíženi prací a uplacení skvělými platy a tam, kde jsou platy mizerné či funkce bez finančních odměn, se nám hromadí lidé velmi málo schopní koncepční práce, řekl bych až lidé všeho schopní a bez zábran, kteří se snaží přes práci v občanských sdruženích nebo ve veřejném sektoru, přijít k nějakému finančnímu zisku, nehledě na následky. A tak, jestli se čtenář zamyslí nad těmito řádky a jestli se k smrti neurazí, neb jsem hovořil právě o něm, ptá se sám sebe, co s tím?
Ano, situace není růžová, takhle se rodí demokracie bez pravidel, to jest z počáteční anarchie, o tom není třeba dlouze diskutovat, kritizovat umí každý. V tomto stavu budeme muset žít do smrti a naše děti se buď přizpůsobí, nebo mají v tom marasmu také prožít celý život?
Kde začít? Rada je prostá, začněme od sebe a našim dětem vyberme jako osobní příklady a vychovatele lidi nejvyšších kvalit. Není problém v penězích, ten je druhotný, prvotní problém je právě v lidech. Náš klub se nepotýká s nedostatkem finančních prostředků, naši členové a příznivci seženou vždy tolik, kolik je třeba, ale peníze by chtěl každý nehledě na to, co nám za ně odevzdá. A realita je taková, že dnes raději spoléháme na vlastní odchovance, než na lidi, kteří k nám přijdou odjinud. Dnes vůbec není jednoduché se k lidem chovat slušně, vypadáte jako slaboch a tak s vámi může okolí jednat.

Kde nalézt R.S.C.?
Dnes hlavně na Praze 4 a v městečku Klecany na okrese Praha-východ. Máme celkem 6 středisek, ale jak se na Praze 4 mění školství, mění se i sídla center. Mohli bychom jich mít více, ovšem když uvážíme, že dnes pro klub pracují hlavně dlouholetí členové, kteří studují na SŠ nebo VŠ, každý chodí do práce a sbírá zkušenosti, mají dost práce zvládnout jedno středisko. Na každém středisku by se mělo pracovat v týmu, tj. trenér, jeden až dva asistenti a dva pomocníci z dětí 2.stupně. Bohužel narážíme na nedostatek lidí, kteří jsou schopni pracovat striktně podle klubové filosofie.
Ta určuje jako prioritu výchovu, dále vzdělání a za třetí zdraví. A to přesně v tomto pořadí a o každé prioritě by šlo napsat spoustu podrobností, jak je to vlastně myšleno, ale jisté je, že člen, který se nehodlá některou prioritou řídit, opouští naše řady.

Jak naplňujeme výchovné cíle?
Nejdříve nás musí budoucí člen vyhledat, to se děje tak, že se od kamarádů a příbuzných dozví, že existujeme. Nejlepší je, podaří-li se mu to v 1. nebo 2. třídě ZŠ, ale přivítáme každého. Trenéři jsou již na takové úrovni, že často poznají na první pohled, o jaký typ člověka se jedná a pokusí se mu pomoci k zařazení se do kolektivní práce tak, aby ostatním nebyl nebezpečný (dnes záleží na hlídání dětí, aby si nebyly nebezpečné), a postupně pracují na tom, aby nový člen automaticky přejal základní pravidla kolektivu.
Má na to čas cca 2 roky, není-li ani po této době náznak, že by dítě vzalo za své základní požadavky, tj. slušné chování ke kamarádům, není v dalším školním roce přijato do kroužku. Za těch 14 let se to stalo asi pětkrát. Rodiče to nesou velmi nelibě, někteří se odstěhují nebo obyčejně ztratí zájem. Vydrží-li ovšem 2 roky, často zůstane příznivcem a spolupracovníkem navždy a tak s ním dále pracujeme.
Sledujeme školní výsledky, zdravotní stav, podáváme informace o školách, kam chce člen postoupit, kontaktujeme špičkové lékaře v případě, že rodič není spokojen s nějakou léčbou svého dítěte, ve vyšším věku pomáháme udržet kontakt mezi dospívajícím dítětem a nic netušícím rodičem, který má pocit, že dospívání – lidově puberta – je nějaká strašná choroba, přestává své dítě chápat a začíná jej trestat.
Možná si všimnete, že se mění přístup k práci dětských domovů, dětem v pěstounské péči a doufám, že se vbrzku změní i význam lékařské péče o dorostovou mládež. Možná se stát přihlásí i k zodpovědnosti za svůj nejzoufalejší produkt – bezdomovce a jiné ze společnosti vykořeněné lidi pocházející z dětských domovů, ale na tomto poli nelze získat mnoho politického kapitálu a s těmito ukradenými dětmi, vyhozenými v devatenácti letech bez prostředků a vzdělání na ulici, to nevidím dobře.

Ptáte se: „A máte výsledky?“
Sportovní ano, společenské jsou těžko měřitelné, ale moji kamarádi z politických či podnikatelských kruhů jsou vždy mile překvapeni, když jim představím dlouholetého člena, který má sice kolem dvaceti let, ale jako člověk je již zralý, což se málo komu povede kolem čtyřicítky, dovedou si řídit vlastní život, studovat, mají přátele, jsou oblíbení, mají vůdčí vlohy… Kdo by netoužil po takovém dítěti, ale jak toho docílit? Rodina na dítěti pracuje intenzivně tak do 6ti let, to, co mu předá dobrého či špatného, v něm už zůstane navždy. Škola ho naučí číst, psát a počítat a už jen jeho dobrý základ z rodiny deformuje a vychová sportem či uměním?
Mozek je milosrdné zařízení, špatné vzpomínky vymaže, ale ze zkušenosti vím, že často dětem chybí hezké vzpomínky na dětství. Jak vzpomínají na R.S.C se dá zjistit asi tak po 10 až 15ti letech a mám skvělý pocit, že to snažení nebylo darmo vynaložené, když stěžejní zážitky se týkají těch několika krátkých okamžiků mezi kamarády a že mají chuť totéž dopřát svým budoucím dětem.

Martin Krafta

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Log In
Facebook
Nejnovější komentáře
Kroužek PH v Hloubětíně
Kroužek pozemního hokeje R. S. C. Praha při Základní škole Hloubětínská
Archiv